Všechno začalo asi před devíti lety, kdy jsme si domů autem vezli z Prahy štěňátko bernardýna. Byla to krásná malá chlupatá kulička, kterou jsme si během chvíle všichni zamilovali. Dali jsme jí jméno Bára, tak se jmenoval i náš minulý pes, kterého nám na neštěstí nějaký idiot otrávil. Pamatuji si na první procházky s ní, na hromadu překousaných vodítek a obojků... Když jsem s ní trávila společné chvíle, jako malá holčička, položila jsem si jednou její packu na své rameno a ruku dala na její a řekla jsem, že vždy budeme spolu a taky jsem to chtěla dodržet. Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych byla bez ní. Včera jsem si večer kolem šesté hodiny volala s kamarádkou a plánovala výlet do plzeňského kina, když přišla do pokoje máma a oznámila mi tu strašnou zprávu. "Bára umřela" Ta slova mi několikrát zazněla v hlavě. Tak nějak polopatě jsem to řekla kamarádce do telefonu a ukončila hovor. Byla už trochu tma. Vyšla jsem na verandu a sešla schody na zahradu. U zdi našeho domu, pod oknem byl můj bratr a hladil Báru po srsti. Stála jsem tam a naivně doufala, že se zvedne a radostně ke mně přiběhne. Tak se ovšem nestalo. Vzpomínka na tento den bude v mé hlavě už navždy.
